Blog

Malé děti se vám bránit nebudou, zatím to neumí. Budou vám věřit, že když budou zlobit u babičky, tak je babička nebude mít ráda. Předškolní děti berou vaše slova vážně a nevytvoří si alternativu, že by to mohlo být jinak. Zato se od vás učí manipulovat. Takže se nedivte, že vám potom řeknou: „Maminko klidně jděte s tatínkem do kina, no. Ale já jsem hrozně nastydlý, to mě tu necháš samotného? Co když se mi udělá špatně, omdlím a uhodím se do hlavy?“

Naše děti se narodily do doby IPadů, mobilů, počítačů, chův, pomocnic v domácnosti, zahradníků, dobrých škol a kvalitních kroužků. Dříve byl největší trest mít “zaracha”, dnes je to zabavený počítač. A copak vyháníme děti ven, ať se jdou proběhnout před dům nebo na hřiště? Bojíme se, tak jsme alespoň do určitého věku dětí rádi, že je máme doma pod kontrolou. A my je máme pod důkladnou kontrolou, hlavně ve velkých městech.

Přes veškeré zájmové aktivity a jejich širokou nabídku ze všech stran se úplně vytratila rodičovská blízkost. Žádný, byť sebelepší kroužek, nikdy nenahradí chvíle, které s dětmi můžeme strávit společně. A není ten intenzivní prožitek společné radosti z maličkostí náhodou tím, co přesně chtějí? Co jim dá do života vystresovaná máma, podrážděný pohled na hodinky a zoufalá cesta přes ucpanou Prahu? Kolikrát od nás děti slyší - “máme čas, nespěchej, užij si to.” Víc než perfektně načasovaný výkonný stroj, děti potřebují rodiče, kteří s nimi budou sbírat listí a brát je do cukrárny. Rodiče, kteří tu budou pro ně.