Vztek a jak s ním naložit

Katka Novotná
06. 01. 2019

Bouchnout, prásknout, křičet, kopnout, rozbít! Máte vztek?

Všichni ho míváme. Někdo zřídkakdy, někdo častěji a někdo prakticky denně. A každý z nás na něj taky jinak reaguje. Pro někoho je vztek běžná součást života, přijde, odejde, tak zvaně „vyčistí vzduch“. Pro jiného je vztek něco, co není žádoucí a pro dalšího to může být doslova tabu. Vztek je velmi silná emoce a projevuje se v něm nejen naše povaha, ale ve velké míře také to, jak se vztekem nakládali naši rodiče.

Je "normální" pokud rodič pocítí na své dítě vztek?

Většina rodičů odpoví, že je to normální. A hned potom dodají, že to tak nechtějí. A zdaleka nejsou sami. Vztek patří k základním emocím, je běžné, že každý z nás se někdy raduje a někdy je pořádně naštvaný. Nemusí to tak být, pokud si uvědomíme, na co se to vlastně vztekáme. Většinou jsme ke vzteku náchylnější, když zažíváme nějakou osobní nepohodu (únavu, strach, stres, partnerské a pracovní problémy, nejistota, bezmoc či nemoc). Potom stačí, aby přišel od dítěte jakýkoliv impulz a my jdeme do emocí. Většinou na dítě křičíme a potom si to vyčítáme a takto se situace opakují. Co s tím?

  1. Uvědomit, že dítě je pouze impulzem. Vzteklí jsme většinou proto, že nebyla uspokojena naše potřeba nebo naše očekávání. A když bychom si o té situaci povídali, zjistíme, že nejsme nazlobení na dítě, ale vlastně na sebe. Možná chceme mít v danou chvíli jenom klid, a ne 10x říkat, že není vynesený odpadkový koš.
  2. Najít si techniku, která nám pomůže zastavit se a uvědomit si, co nám vlastně vadí. Může to být sobě položená otázka: „Co to teď dělám?”
  3. A pokud to měnit nechceme a vlastně nám vyhovuje, že je naše dítě tím “bleskosvodem” emocí? Je potřeba počítat s tím, že, co se vaše dítě od vás naučí, bude pravděpodobně používat. A vás nebude mít jako výjimku.

Jak by měl rodič pracovat s pocitem, že už mu vše přerůstá přes hlavu?

Prvním krokem může být přiznat si, že toho mám hodně. Pak s tím lze něco dělat. Někdy stačí jedna malá změna. Něco udělat jinak nebo úplně vynechat a najednou zjistíme, že to jde i bez nás. A potom přidáme další a opět to funguje. Pokud se dostaneme do pocitu, že nám vše přerůstá přes hlavu, tak jsme současně v roli superkontrolora naší rodiny a jenom my jsme schopni udělat věci dokonale. Pokud se naučíme po malých krůčcích předávat zodpovědnost ostatním – dětem a partnerovi – nám se odlehčí a dětem a partnerovi posílíme jejich sebeúctu. A všichni dohromady si budeme připadat potřební a naše role v rodině budou vyvážené.

Příklad.: Rozhodli jste se, že budete dětem každý den vařit teplou večeři. Hodně vás to zatěžuje, ale je to vaše rozhodnutí. Nejhorší je vymyslet, co vařit. Uděláte s dětmi dohodu, že si vytvoří jídelníček na celý týden. Navíc se sourozenci musí domluvit na jednotném jídle, což posílí jejich vztah. A vy už jenom vaříte a někdy se přidají i děti. A jestli jim chutná? Určitě, když si jídlo vymyslely.

 

Je v pořádku vylít si vztek přímo před dítětem? A jaké projevy jsou v mantinelech, že je dokáže dítě ustát?

Odpověď na otázku, co je v pořádku, je vždy velmi komplikovaná. Záleží na konkrétní situaci. Naše dítě dokáže ustát takové projevy, ke kterým dostane z naší strany vysvětlení. A to, pokud možno ne v situaci, kdy jsme plní rozvášněných emocí. Klidně si s dítětem domluvte, že se k prožité situaci vrátíte. Pak to dodržte. Dítě dokáže ustát to, čemu aspoň trochu rozumí a je schopno si něco představit. V životě se dostáváme do nepředvídatelných situací a ty se právě mohou projevit vztekem. A nelze děti od všeho uchránit. Důležité je, zda jsou to situace výjimečné a jakým způsobem je řešíte. Vzorem jste za každé situace.

Pokud mi jako rodiči takzvaně ujedou nervy, jak se situací naložit? Promluvit si s dítětem, omluvit se, vysvětlit?

Velmi vhodné je dítěti popsat svoji emoci a velmi srozumitelně mu vysvětlit, že se nezlobíte na něj. To si však v prvním kroku musíte uvědomit. Příčinou vašeho vzteku není vaše dítě, ale třeba strach o vaše dítě. Za to vaše dítě opravdu nemůže.

Může se dítě něco ze "vzteklého" chování rodiče naučit?

Určitě. Nejsme roboti, máme emoce, žijeme. Dostáváme se velmi často do situací, které nás rozjitří. A bude se do nich dostávat i vaše dítě,. Bude potřebovat umět řešit konfliktní situace, kdy se sám dostane do vzteku. Vaše dítě se od vás učí na každém kroku a velmi dobře vnímá, jakými slovy komunikujete, když se zlobíte. Jak reagujete. Zda házíte vinu na druhé nebo zda si uvědomujete svoji zodpovědnost. Zda hledáte řešení nebo upadáte jenom do nadávek a zloby. Zda umíte po konfliktu přijít, obejmout a v klidu si o tom, co cítíte, promluvit.

Kde je hranice, za niž by rodiče již neměli jít, tedy jaké tresty jsou přiměřené a které již ne? (jiné hranice v ČR, jiné např v severských zemích…)

A opravdu je nutné trestat? Nejsou jiné modernější a fungující nástroje?  

Pokud sáhnu k fyzickému trestu – například pohlavku, co si dítě z takové situace vezme?

Někdo má názor, že pouhý pohlavek ještě nikomu zásadně neublížil, avšak podmínka je, že výjimečný – třeba jednou za život. Jiný rodič by nikdy své dítě bitím neponížil. Trest je mocenský nástroj a tím jednoznačně dáváme najevo, že jsme ti silnější a mocnější.. A logicky pro slabšího přichází znevážení, strach nebo zlost. Dítě tím učí, že silnější si může dovolit na slabšího, a že tato vztahová hierarchie je v pořádku. Pokud nám ujede ruka opravdu výjimečně a jinak v našem životě převažuje s naším dítětem vztah partnerský a láskyplný, nevyčítejte si to.  Celou situaci dítěti vysvětlíte a třeba zjistíte, že za tím vším byl třeba strach o dítě.

Proč u nás stále přetrvává fyzický trest jako výchovný prostředek?

  • Často je to z neznalosti, protože nemáme žádný jiný výchovný nástroj. Neumíme si představit, že něco jiného bude fungovat. Pod vlivem přístupu některých rodičů, kteří vychovávají děti bez hranic, vše jim dovolí a svým dětem téměř slouží a pak z nich rostou sobci a tyrani. Cesta je nastavovat hranice, ale bez odměn a trestů.
  • Myslíme si, že bití funguje, protože my jsme výchovně dostávali a taky jsme vyrostli – a fungujeme v běžném životě dobře.
  • Takto nás vychovávali a opakujeme vzorce výchovy našich rodičů, ozvlášť ve stresu. Tehdy naskočí zcela automaticky.
  • Je to rychlé, ale samozřejmě neúčinné ve smyslu dlouhodobějšího pohledu na výchovu
  • Směřuje to k závislému jedinci bez sebevědomí, který si neváží sám sebe a my chceme mít to poddajné dítě. Protože s „hodným“ a poddajným dítětem to máme jednodušší.
  • Bité děti mají snížené vnímání sebeúcty, na venek se projevují agresivně a ovládáním druhých

Dá se rodičovství vůbec ustát s "chladnou hlavou"?

Pokud si za chladnou hlavu dosadíte respekt, tak z toho vytvoříte pestrý vějíř.

Vaše emoce, radost, naštvání, blízkost, mazlení, jasná pravidla, dohody, nastavené hranice, vzájemný respekt a otevřená komunikace. To vše patří k denním zážitkům s dětmi. bez té pestrosti by byl s vašimi dětmi nudný.

Pokud jsme svědkem toho, že má vztek na dítě můj partner, jak bych se měla zachovat?

Vztek mezi dítětem a vašim partnerem/partnerkou je jenom mezi nimi a vy byste do jejich vztahu neměl/a zasahovat. Až budou emoce uklidněné, můžete partnerovi nabídnout váš pohled, jak jste celou situaci vnímali vy. 

Co bývá nejčastější příčinou vzteku na dítě?

Náš strach, únava, náročnost na dokonalost, superkontrola, super výkonné mámy, představy a očekávání. V neposlední řadě také naše potřeba srovnávání.

I u vzteku je to o uvědomění. Čí je to potřeba, čí je to zodpovědnost.  Právě to vás naučíme v Akademii rodičovství. Jestliže v nás vzroste negativní emoce přecházející do vzteku, je už většinou pozdě. Lepší varianta je naši nepohodu reflektovat dříve, uvědomit si, co ji způsobilo nebo zda neházíme vinu na někoho, kdo za to nemůže. V tomto případě dítě. Co jsme očekávali a nedostali.

Příklad: Spěcháme s dítětem k lékařce a naše dítě se těsně před odchodem polije celé čajem. Běžná situace je, že se rozkřičíme na dítě, proč nedávalo pozor, že návštěvu lékařky nestihneme a dáme mu najevo, že to snad udělalo naschvál, právě když spěcháme.

Jak to může být jinak?

Jiné to bude, když si uvědomíme, že MY jsme těmi, kteří někam spěchají. Dítě v tuhle chvíli nemá potřebu přijít někam včas (někdy ani nezná pojem času s ohledem na jeho věk). Samotné rozlišení našeho postoje nám pomůže získat čas a zklidnit se. Nebýt naštvaní na dítě, které za vaši nenaplněnou potřebu – v tomto případě přijít včas – nemůže. A rozlitý čaj si dítě může v klidu utřít.

 

Vztek a všechny emoce jsou nedílnou součástí našeho života a nelze je ignorovat. Rozhodně je ale prospěšné, když sami svému vlastnímu vzteku rozumíme a víme, proč a z čeho vyrostl.




Bojíte se šikany a kyberšikany?
V našem ebooku se dozvíte o příčinách jejího vzniku, jak ji poznat a jaké má podoby. Přečtěte si, jak se všemi formami šikany bojovat a především jak jim předcházet.

Zadejte emailovou adresu kam vám můžeme ebook poslat.