Šikana má mnoho podob. Aneb když srandičky bolí.

Strach může mít tisíc podob. A stejně tak i šikana. Na Lince bezpečí denně řeší vztahové problémy dvou stovek dětí a až tři hovory denně se týkají sebevraždy. Než mávnete rukou a řeknete si, že tohle se vás, díky bohu, netýká, přečtěte si následující příběh z naší praxe. Najdete tam také tipy, co může udělat rodič a co škola. Pokud vás téma šikany zajímá - stáhněte si i náš ebook.

Anička byla jedenáctiletá holka, která navštěvovala do 5. třídu. Její nejlepší kamarádka Lenka, která bydlela ve stejné ulici, navštěvovala vzdálenější víceleté gymnázium. Ve své třídě měla Anička několik spolužaček, se kterými si povídala, ale nebyla si se žádnou blízká natolik, aby spolu trávily volný čas po škole.

Začíná to nevině

Emma byla jednou ze 4 děvčat dominantní třídní dívčí skupiny, byla vůdkyní party a vlastně dominovala celé třídě. Byla oblíbená, vtipná, drzá, její rodiče vlastnili známou palačinkárnu ve městě. Občas utrousila v hodině nějakou vtipnou poznámku, většinou se pak nahlas smála celá třída a někdy i učitelky. Začalo jí hodně vadit, když slyšela Aničku mluvit o tom, co o víkendu s bráchou a s mámou zažili, když to „evidentně“ nikoho nezajímalo. Aničky vyprávění pro ní bylo nudné, příliš obyčejné a dětské. Někdy jí to vadilo tak moc, že ze vzteku parodovala Aničku o přestávce před spolužačkami. Jednou se jí parodování obzvláště povedlo a smáli se i kluci. Kluci to pak zopakovali na celou třídu nahlas a v dalších dnech ještě několikrát. Anička byla najednou středem pozornosti, ale nechtěné. Její snahu „normálně“ si s někým popovídat od této chvíle skoro pokaždé přerušila Emma s nějakou „vtipnou“ poznámkou. A zanedlouho už se z toho stalo pravidelné třídní divadlo.

Když má dítě strach jít do školy

Pro Aničku se stalo chození do školy peklem. O přestávce chodila ven na chodbu, aby nemusela být ve třídě. Cítila se jako cizí člověk, do třídy se jí vracelo jen těžko, a vcházela, až když vcházela do třídy učitelka. Emma si z ní často dělala srandu v hodině, klidně i před učitelkou, jenže učitelky se také často smály Emminým brilantním vtipům. Koneckonců, Emma si uměla udělat srandu i ze sebe, takže si nevšimly, že vtipy namířené na Aničku jsou o trochu jiné, ostřejší, než ty ostatní. Emma byl srandistka.

Když si rodič všimne, že se něco děje

Doma se Anička zavírala v pokoji a usedavě plakala, nejdříve se snažila pláč tlumit a jít si „brzy lehnout“, aby mohla potichu brečet, nicméně brzy už pláč tlumit nešlo. Usedavý a neutišitelný pláč přivolal maminku, a i když Anička nechtěla nic říct (styděla se), vystrašená maminka si „vynutila“ vysvětlení. Poté, co se Anička zklidnila natolik, že mohla mluvit, mamince řekla, že se jí spolužáci ve škole posmívají a Emma do ní „šije“ nejvíc, ve třídě už je teď úplně za blázna a nehodlá se tam už vrátit.  

Druhý den Anička odmítla jít do školy, měla dokonce teplotu, a ten stejný den maminka navštívila třídní učitelku. Třídní učitelka byla překvapená informací o ostrakizaci a zesměšňování Aničky v třídním kolektivu, situaci zprvu zlehčovala s tím, že Emma je známá srandistka. Nicméně doporučila mamince konzultaci se školní psycholožkou.

Poraďte se s odborníkem

Konzultace s psycholožkou proběhla další den. Na první setkání přišla jen maminka, chtěla se poradit, co dělat. Psycholožka doporučila mamince, aby hned druhý den přišla i s Aničkou.

Anička byla zpočátku nemluvná, psycholožka oceňovala, že vůbec přišla, a že je dobře, že už není v tom, co prožívá, sama.

Maminka s Aničkou se po konzultaci zaměřily nejdříve na jejich vzájemný vztah a komunikaci a tím posílily Aničky schopnost „postavit se sama za sebe“. Maminka s Aničkou si udělaly každý večer společný čas, kdy se učily říkat si, co se jim ten den stalo, co bylo těžké, co je naopak potěšilo, co se dařilo. Maminka tak měla také přehled o tom, co se s Aničkou ve škole děje.

Jak může pomoci škola

Po konzultaci třídní učitelky, psycholožky a ředitele školy byly ve třídě provedeny 3 dvouhodinové intervence zaměřené na komunikaci mezi spolužáky i komunikaci obecně. Dvě školní psycholožky pomáhaly dětem prostřednictvím hraní rolí a různých her více si uvědomovat, jaké to je „být v kůži někoho jiného“. Na třetí setkání byla přizvána i třídní učitelka, setkání bylo zaměřené na rozlišení role dospělého a dítěte, a posílení autority učitelky, která je zodpovědná za řízení komunikace mezi dětmi. Na konci třetího setkání většina dětí vyjadřovala větší schopnost vcítění se do druhé osoby, větší samostatnost v rozhodování se o tom, co je dobré, co je lepší, a co není dobré chování. Třídní učitelka se pak ještě dva-krát setkala s psycholožkou, se kterou se zaměřily na trénink zvládání problémových situací ve třídě.

Tentokrát do dobře dopadlo

Pro Aničku se situace ve třídě zlepšila, vtipů zaměřených na ní výrazně ubylo, a když si z ní Emma někdy dělala srandu, uměla si to Anička docela dobře tak "nebrat". Žádná nová „oběť“ vtipkování se ve třídě už neobjevila.

Zpět na výpis