Škola a vaše děti

Honzík - dítě s poruchou učení a chování

Mgr. Soňa Křížová, Ph.D., 23.10.2019

Zdá se, že dětí s poruchou učení či chování přibývá. Čím to je? Možná díky včasné diagnostice, možná díky tomu, že rodiče mají snahu řešit školní neúspěšnost dětí, možná díky tomu, že se pojmy ADHD, inkluze apod. objevují více v médiích.

Představte si, že budete mít doma dítě, které vás nenechá vyspat. Má často převrácený režim oproti ostatním členům rodiny. Sotva začne lézt, už uklízíte všechny věci z dosahu, takže to u vás doma vypadá hezky jen od 1,2 metru nad zemí výš. Dítě rádo leze všude, nebojí se výšek ani rozviklaného nábytku. Neposedí, neustále se vrtí. Je hlučné jakýmkoliv způsobem a zrovna v nejméně vhodnou dobu. Nedokáže se soustředit přiměřeně svému věku. Ztrácí věci, kolem sebe udržuje permanentní nepořádek a chaos. Má výkyvy nálad, takže někdy brečí a někdy zas zlobí ostatní. A krom toho, že vám to občas pěkně leze na nervy, tak se bojíte, že jste někde udělal jako rodič velkou chybu. Protože to říkala vaše matka, sousedka, kamarádka, váš bratr i učitelka ve škole. Máte prý nevychované dítě. A aby toho nebylo málo, zrovna teď, ve druhé třídě, paní učitelka začala mluvit o tom, že Honzík potřebuje návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Převrací písmenka, hůř čte, zapomíná na čárky i háčky.


Představte si, že jste malé dítě. Někdy se vám nechce spát zrovna v tu dobu, kdy spí ostatní. Jste hodně zvědavý a rád přicházíte věcem na kloub. Baví vás tak moc pozorovat nové věci, že klidně vylezete na strom nebo skříňku v obývacím pokoji, i když každou chvíli hrozí, že spadnete. Nejde vám sedět na jednom místě, jste hodně pohyblivý, něco uvnitř vás nutí se vrtět. Vydržet u jedné věci zvládnete jen malou chvilku, protože na světě je přeci tolik jiných úžasných záležitostí, že by byla škoda je všechny neprozkoumat. Své oblečení a hračky máte různě po celém bytě, ale ten chaos vám moc nevadí. Dokonce se v něm sem tam i vyznáte. Někdy se vám chce brečet, protože maminka vás pořád nutí sedět v klidu. Táta na vás bručí a nechce si s vámi povídat, jelikož je 5 hodin ráno a jemu se chce ještě spát. Bratr na vás žaluje, že jste ho uhodil, štípnul a bral mu hračky. Učitelka ve škole zase mluvila s maminkou, že jste dneska (jako pokaždé) zlobil. A cesta domů je plná vzdychání, významného mlčení a někdy i křičení. A k tomu všemu vás ani trochu nebaví se pořád učit, psát písmenka nebo číst.


Představte si, že jste paní učitelka ve škole. Máte na starost 25 dětí ve druhé třídě. Sice máte ve třídě ještě jednu kolegyni – asistentku pedagoga, ale domů chodíte pravidelně s bolavou hlavou. Některé děti mají speciální vzdělávací potřebu, Mařenka má sluchovou vadu a Péťa je autista. Ve třídě máte dvě děti cizinců, ještě neumí pořádně česky, nelze se domlouvat ani s rodiči. Dvě děti mají hraniční pásmo mentální retardace. Učíte je, zpíváte si s nimi, hrajete hry, chodíte plavat i učíte na zobcovou flétnu. Můžete se zkrátka přetrhnout, aby se děti měly dobře po všech stránkách. Ale ten malý Honzík vám dává prostě zabrat. Neposedí, leze všude možně a vy se moc bojíte, že se zraní. Neustále se na něco ptá, vykřikuje. Když máte jít s dětmi ven, chybí mu často jedna rukavice nebo čepice nebo jiné věci. O školních pomůckách nemluvě. Pokaždé mu chybí něco. Radíte mamince, že je potřeba pevně držet hranice, ale asi vás neposlouchá. A ve vás je často velké pnutí, máte co dělat, abyste Honzíka někdy neplácla. A navíc pořád převrací písmenka, čte s velkou nechutí, zapomíná na čárky a háčky.


Neznáte náhodou taky nějakého „Honzíka"? Nebo jeho maminku? Nebo dokonce paní učitelku? Podobné příběhy slýcháváme my speciální pedagogové (psychologové, terapeuti, ...) v poslední době mnohem častěji. Zdá se, že dětí s poruchou učení či chování přibývá. Možná díky včasné diagnostice, možná díky tomu, že rodiče mají snahu řešit školní neúspěšnost dětí, možná díky tomu, že se pojmy ADHD, inkluze apod. objevují více v médiích. Poruchy učení i chování existovaly dávno, jen nebyl dostatek informací zejména pro rodiče a učitele. V dnešní době se dokonce toto téma objevuje na titulních stránkách internetových serverů, a tak se při sebemenším zazlobení často někdo z dospělých zamýšlí, zda jejich dítě nemá také „to ADHD". A když dítě vynechá čárku, háček, převrátí písmenko, je diagnóza na světě.


Diagnostika poruch učení a chování však není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. U poruch učení je potřeba vyčkat nejlépe do druhé třídy, poradit se s paní učitelkou a pak navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu. U poruch chování je možné věc konzultovat s pediatrem, který případně doporučí návštěvu specialisty a vyšetření na EEG. Negativní nález nemusí být výhrou, poruchy chování totiž můžou být i nevývojového typu. Na druhou stranu máme v dnešní době mnoho institucí i odborníků, kteří v případě poruch chování mohou pomoci, a to dokonce i u velmi malého dítěte. Krom pedagogicko-psychologické poradny lze zmínit střediska výchovné péče a pedopsychiatry. Je možné využít diagnostiku, reedukaci, korektivní programy, medikaci, různé druhy terapií. Velmi zajímavou možností je využití psychoterapie.
Z mé profesní zkušenosti se ale nejvíce vyplácí kombinace výše uvedeného individuálně přizpůsobená konkrétnímu dítěti, jeho rodině, případně i škole. Je to komplexní přístup jednoho tzv. klíčového odborníka, který ale spolupracuje nejen s dítětem a jeho rodinou, ale často se školou, pedopsychiatrem. Pokud je sám psychologem, je schopen komplexní diagnostiku zpracovat včetně vyšetření intelektu a osobnosti. V opačném případě si například speciální pedagog vyžádá základní anamnestické údaje od psychologa, provede rozhovor s rodiči, dítětem, provede základní speciálně pedagogické vyšetření, kontaktuje školu a zpracuje intervenční a terapeutický plán. Nikdy nelze pracovat pouze s dítětem. Při práci je dobré využívat více možností a přístupů. Vyplácí se pomoci rodičům i škole vypracovat motivační systém, který je přiměřený věku dítěte, jeho schopnostem, je spíše v pozitivním duchu.


Často se totiž setkáváme v rodinách i školách s různě zpracovanými pravidly či desatery, která jsou formulována v negativním znění. Děti dostávají smajlíky nebo mračouny, ale protože u poruch učení a chování je neúspěšnost celkem častým jevem, jde spíše o mračouny. Dítě a často i rodič nebo učitel rezignují. Přicházejí do našich poraden bezradní, zklamaní, netušíc, za co by se mohlo dítě pochválit. A to je potřeba změnit. Dítě s poruchou učení a chování potřebuje zažít pocit úspěchu. Ten působí jako mávnutí kouzelného proutku. Najednou se dítě začne snažit. Nedělejme si ale iluze. Některé věci mávnutím kouzelného proutku nemizí. Jen se trochu skryjí nebo promění v něco jiného. Ale najednou je tu úplně jiný Honzík. Přestože komplexní přístup k problému vyžaduje ze strany klíčového odborníka velké nasazení a široký záběr v oblasti technik a postupů, má obrovský potenciál. V příběhu pak totiž nefigurují unavení dospěláci nebo frustrované děti, ale je patrná naděje a víra v to, že to zkrátka půjde.

Zpět na výpis

Jsme Akademie rodičovství

Jsme soukromá rodinná poradna. Pomáháme rodičům s výchovnými problémy. Aby se vám spolu dobře žilo a měli jste šťastnou a spokojenou rodinu. Každý výchovný problém má řešení – přijďte do kurzu nebo se objednejte do poradny. Jsme tu pro vás a pomůžeme vám se vším co vás zajímá a trápí.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat, naši odborníci se vám budou ihned věnovat.

Kontaktujte nás

Přihlaste se k newsletteru

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Máte otázku? Ozvěte se nám

Chcete poradit, přihlásit se na seminář nebo objednat na konzultaci?
Těšíme se na setkání s vámi.