I pochvala může dětem škodit! Nahraďte ji pozitivní motivací.

Děti se rodí s obrovskou přirozenou touhou učit se, zkoušet, poznávat. Do tohoto přirozeného procesu vstupujeme my “dospěláci” s potřebou jejich zájem ještě více podpořit. Snažíme se je podpořit v každém jejich kroku a iniciativě, chválíme je za vše, co udělají. Používáme pochvalu jako zdroj vnitřní motivace dítěte.

Dnes už se všude dočteme, že výchova formou odměn je efektivnější než negativními reakcemi v podobě trestů.  Odměny a pochvaly používáme k tomu, abychom naše děti pozitivně donutili vykonávat nějakou činnost, zajímat se o něco, tedy snažíme se je chválit pro jejich vlastní dobro. Ale ačkoliv se nám pochvala nebo odměna může zdát pozitivním a rychlým řešením, přesto to není tím nejlepším, co můžeme pro budoucnost svých dětí udělat.  

Když budeš dneska hodný, koupím ti novou hračku!

Pokud naše děti již v jejich dětství naučíme, že za každou aktivitu a projevení zájmu následuje odměna a pochvala, časem je naučíme dělat věci za účelem pochvaly a nikoliv pro věc samotnou. Přirozeně u nich poklesne zájem o dění samotné a naopak se motivací pro činnost stává vidina odměny, která bude po jejím dokončení následovat. Pokud naslibujeme dětem za jejich dobré chování hračky, za uklizený pokojíček peníze a za dobré známky výlet k moři, jejich motivací nebude chování samotné, uspořádané věci či školní prospěch, ale odměna, která byla přislíbena. A pokud vás v první chvíli nenapadá, co je na tom špatného (bylo přeci dosaženo pozitivního výsledku a bez zbytečného křiku, výhrůžek a trestů...), zkuste si takové dítě představit jako dospělého člověka.

Kam vede výchova pochvalou v dospělosti

Proč se v dospělosti potřebujeme neustále rozhlížet okolo sebe, jak okolí reaguje na naše názory, oblékání, chování? Proč je pro nás důležité, co si o nás ostatní myslí? Tato potřeba pramení právě z nutnosti našeho uznání okolím. Pokud své dítě jako malé za vše, co udělá budeme chválit (“Ty jsi tak šikovný, to přeci zvládneš nejlépe.”), v dospělosti bude takové dítě mít stejnou potřebu uznání i od svého okolí.  Každý úspěch v jeho životě tak bude měřen pouze reakcemi jeho okolí, nikoliv jeho vlastními pocity.

Je-li v dětství každá naše činnost motivována vidinou odměny, po čase nás přestane bavit a vytváříme si k ní odpor. Proč? Protože ztrácíme smysl této činnosti a jediným cílem je její rychlé splnění pro odměnu. V dospělosti pak člověk ztrácí chuť a radost ze všeho, co dělá, a jedinou hodnotou je odměna, která následuje a celý proces činností se tak zúží pouze na rychlé dosažení tohoto cíle.

Co s tím? Zaměřte se na vnitřní motivaci

Samozřejmě to neznamená, že se máme vzdát chválení a dítě pozitivně nemotivovat. Je jen zcela na nás, jakou formu pro jejich motivaci vybereme. Chceme, aby se děti snažily pro nějaký krátkodobý cíl (snaha zalíbit se, hmotná odměna…) nebo je chceme motivovat k činnosti pro jejich vlastní uspokojení? Aby ony samy měly ze sebe dobrý pocit? Dopřejte jim svobodu v jejich rozhodování a možnost prožít si důsledky svého jednání. Pokud vaše dítě odmítá uklízet pokojíček a po několika dnech přijde s pláčem, že nemůže najít svou oblíbenou hračku, připomeňte mu, že by ji jistě našel, kdyby měl v pokoji uklizeno, ale jeho vlastním rozhodnutím neuklízet si, si teď nemůže hrát. Ze začátku se může rodičům zdát náročné každý den chodit kolem neuklizeného pokoje svého potomka, ale lepší než všechny tresty (“Pokud si neuklidíš, nebudeš se večer dívat za televizi!”) a odměny (“Pokud budeš mít každý den uklizeno, dostaneš penízek!”) je pro dítě svobodně prožít důsledky svého rozhodnutí. A na vás je následně již jen podpořit jeho snahu o  udržení pořádku ve svém pokoji. A v Akademii rodičovství radíme: Zvolte ocenění jeho snahy, podpořte jeho vlastní individualitu a činnost! “S tatínkem oceňujeme, že se snažíš každý den udržet pořádek ve svých věcech!” Nebojte se dát svému dítěti určitou možnost svobody ve svém rozhodování (jejíchž hranice určujete ale stále vy sami) a možnosti pocítit následky svých rozhodnutí -  nepřejímejte negativní dopady jeho rozhodnutí (“Už jsem se na ten pořádek tady nemohla dívat a proto jsem to raději uklidila sama…).

Nebojte se nahradit pochvalu oceněním!

Pokud si nevíte rady, jak správně přistoupit k motivaci vašich dětí, V  AR nabízíme rodičům  jako alternativu místo pochvaly - oceňovat. Rozdíl v ocenění a pochvale je již v přemýšlení rodiče o dítěti. Jestliže má dítě plnit naše očekávání, tak ho k tomu pochvalou a odměnou směřujeme. Jestliže dítě respektujeme a připojujeme se k němu tak, oceňujeme a všímáme si, co se dítěti daří, z čeho má radost nebo když je smutné.

Názorně si rozdíl mezi pochvalou a oceněním můžeme ukázat na dvou situacích týkajících se domácích úkolů:

Příklad pochvaly:
“Ty jsi skvělá, jak Ti to jde ve škole . A k tomu samé jedničky. Takovou šikulku by chtěl každý!”
Příklad ocenění:
“Oceňuji, jak se připravuješ do školy. Všimla jsem si, kolik času tomu věnuješ a mám společně s tebou radost, že se ti daří!”
Příklad pochvaly:
“Ty jsi nakreslila krásný obrázek/vypracovala domácí úkol. To jsi šikovný chlapeček/holčička.”
Příklad ocenění:
“Vidím, že sis kreslila. Líbí se mi tvůj koník, naučíš mě ho?”

Smyslem našeho zamyšlení nad pochvalou a oceňováním je pouze nabídka, jak je možné nad těmito nástroji ve výchově přemýšlet. Smyslem je uvědomit si, kam můžeme výchovně směřovat. Jestliže chceme děti, byť skrytě, „dobrým chválením“ někam manipulovat nebo oceňováním projevovat o ně zájem a uznání. Na vybranou máme vždycky.

Podporujte v dětech jejich skutečnou vnitřní motivaci, abyste z nich vychovali sebejisté jedince, kteří se budou v budoucnosti spoléhat sami na sebe a pro svůj život nebudou potřebovat vrtkavé uznání druhých, ale pouze vlastní dobrý pocit z vykonané činnosti. A tou nejlepší učebnicí jste mu vy sami. Pokud jednáte tak, jak sami chcete a nikoliv za účelem “nějakého zisku”, vaše dítě zcela přirozeně uvidí, že tak je to správně a ve svém životě se tímto modelem bude řídit.

Zpět na výpis