Kde vzít chuť se smát?

Sociální kontakty se zúžily a nám nezbývá než si tvořit vlastní mikrosvět, ve kterém nám bude příjemně. To je pro děti model, jak zvládat adaptaci. Situace nás nutí dělat něco, co bychom normálně nedělali. Jak si to udělat zajímavě?

Sociální kontakt mnohých z nás se zúžil na rodinu. Méně se potkáváme, méně se objímáme a méně se smějeme. Když už se s někým potkáte, jaké téma převáží? Troufnu si odhadnout, že se vztahuje ke covidu a situaci, kterou momentálně prožíváme. “Kdy už to proboha skončí? Kdy půjdou děti do školy? Já už se z toho fakt zblázním. Nic mě nebaví, nic se mi nechce. Mě to až tak nezasáhlo, jen kdybych mohla jít za kulturou, do restaurace, cestovat.” 

Všechny odpovědi spojují emoce. Většina z nás si myslí, že tím, když si postěžujeme, vyplavíme ze sebe špínu a bude nám lépe. Asi ano, ale jen v daném okamžiku. Je to tím, že se nás to dotýká mnohem hlouběji. Dostat se z hloubky do nadhledu je náročné. Někomu pomůže zaměřit se na svůj prostor. Ten je totiž reálné modelovat.

Je to to, co to je

máme možnost ovlivnit jen svůj mikrosvět a ten jako rodina tvořit.

Vždy máme na vybranou. Můžeme přemýšlet, jak je to všechno marné, nic s tím neuděláme a nic neovlivníme. Emoce bezmoci. Jen si nejsem jistá, k čemu nám takové přemýšlení pomáhá. Více mé myšlenky inklinují k adaptabilitě. Propojit se se s tím, co lze. A hlavně to ukázat dětem. 

Naše děti možná poprvé zažívají velká omezení daná společností. Slyší od rodičů, jo mohli bychom, ale nejde to. Myslím, že uplynulý rok je mnoha věcem naučil. Dříve děti rodiče přemluvily, že to nebo ono chtějí a nakonec to získaly. Teď nemají přemlouvat koho.

Zaujala mě slova jednoho teenegera, který stejně jako ostatní trpí sociálním distancem a nemožností chodit do školy. 

“To si nepřej vyrůstat v takovém světě…...to, že máš všechno je naprosto na houby”

Jak se více smát?

Situace nás nutí, že musíme dělat něco, co bychom normálně nedělali. Ale právě ten rozdíl nás zvládne udržet v nadhledu. Podpoříte schopnost adaptace, a ještě u toho může být legrace. Náměty jsou myšleny ke společným aktivitám a sdílení s dětmi. Máte ohromnou příležitost dát jim model, jak si pomoct z nepříjemných emocí.

• Dotek je důležitý - menší děti můžete  masírovat, mazlit se s nimi, se staršími se prát nebo objímat
• Jak zahnat pocity beznaděje - říct si 5 věcí, které se vám podařily, na co jste u sebe pyšní a u večeře to říct i dětem
• Ráno můžete vstávat s myšlenkou, čím si uděláte v tomto konkrétním dni malou radost - vysdílejte!
• Pokud přichází chmurné nebo nepříjemné myšlenky, tak se je naučte měnit za jiné.
• S dětmi si můžete vytvořit plán, jak udělat radost druhému. Můžete si povídat o jednotlivých členech rodiny a přemýšlet, čím jim můžete udělat radost. Babičce-nakreslím obrázek a pošlu, zavolám, nechám poslat květinu. 
• Můžete si udělat “bláznivou sobotu”. Všichni si něco legračního oblečete, uvaříte a komedií v televizi zakončíte.
• Otočte si na den role, vaše dítě bude rodič a vy dítě.
• Stížnostní den - hlavně se staršími dětmi může zafungovat. Všechno, co budete říkat bude ve stížnostních slovech.
• Pozitivní den - všechno, o čem budete v tomto dni mluvit bude mít ve výzvách, pozitivech, jasně všechno jde, ano udělám.
• Večer plný legračních  nápadů - všechno je možné. Kdybych mohl, tak bych….

Náročné situace se lépe zvládají s humorem, nadhledem, ale především potřebujeme pomáhat druhým, protože možnost pomáhat druhým rozvíjí pocit vlastní užitečnosti, sebehodnoty, možnosti ovlivňovat svět kolem sebe bez ohledu na jeho aktuální ne/předvídatelnost.

Zpět na výpis