Je prvního září a já vezu svou dceru prvně do školy. Už zase. Ano, nejedná se totiž o prvňačku, ale primačku - její první školní den na gymnáziu. Vzpomínám, jak tomu bylo před lety a s čím vším tehdy dcera potřebovala pomoci - mamíí, kde mám tašku, svačinu, co si mám obléct? Co mám říct paní učitelce, kam si mám sednout do lavice? Co všechno jsem ji kdysi vysvětlovala a uklidňovala ji. Pamatuji si, jak jsme tehdy ani jedna nemohla dospat.
A je to tu znovu, prvního září a moje třináctiletá dcera se opět chystá prvně do školy. Tentokrát ji ovšem nemusím budit. S ničím pomoct nepotřebuje, je to už velká holka. A kam si sedne do lavice ví už moc dobře - přeci úplně dozadu, mami, tam je to nejlepší. Dobře. Přemýšlím, co bych pro ni mohla udělat. Ale ona nic nechce. Tváří se, že vše zvládne s přehledem sama. Aspoň ji vezmu na metro.
Cestou do práce přemýšlím, jak to všechno rychle uteklo. Od prvňačky s taškou na zádech a culíčky v první lavici, až po mladou slečnu, která už nějak dokáže fungovat v tomto složitém světě. Tenkrát jsem se docela těšila až bude tak veliká, že ji nebudu muset vozit do školy a ze školy a o své školní povinnosti se postará sama. Už žádné ranní mazání rohlíků, skládání pravítek do tašky a sledování předpovědi počasí, aby věděla, co si vzít na sebe. Tehdy jsem si říkala, že to bude paráda, až tohle všechno zvládne sama, a o pár let později je to tady. Sláva!
Tedy vlastně… vždyť ta holka už mě vlastně vůbec nepotřebuje! Je samostatná a vůbec nestojí o moje svačinky. Všechny své školní povinnosti zvládá hravě sama. Znamená to, že mám více času pro sebe. Ale budu si s tím umět poradit? Nebudu jí vnucovat svou pomoc či dobrou radu, třeba jenom proto, že potřebuji být užitečná?
V lehké panice očekávám návrat své primačky ze školy. Vím, že všechno zvládla, vždyť jsem ji k tomu vedla a je to moje šikovná holčička. Napadá mě, že jsem si tu dobu mazání svačin pěkně užila, ale uteklo to nějak rychle.
Dcera je zpátky. Přišla domů a míří rovnou ke mně. A nepřestává mluvit. Vypráví překotně, jaké to bylo ve škole, jací kluci se jí líbí, s kým šla na oběd, kdo jí co řekl a jak mají super učitele. Povídá mi o svých pocitech, o tom na co se těší a z čeho má obavy. S kým se seznámila a tak všechno dohromady, co obvykle “třináctky” zajímá.
A mně v tom okamžiku došlo, že jsem tou nejpotřebnější osobou, která může být. Protože vedle ní sedím, poslouchám ji a sdílím její pocity. Má důležitost není v dávání dobrých rad a v přípravě luxusních svačin, ale v pouhé přítomnosti a upřímném sdílení. Hurá! Tak přeci jen jsem potřebná!
Témata
Jsme Akademie rodičovství
Jsme soukromá rodinná poradna. Pomáháme rodičům s výchovnými problémy. Aby se vám spolu dobře žilo a měli jste šťastnou a spokojenou rodinu. Každý výchovný problém má řešení – přijďte do kurzu nebo se objednejte do poradny. Jsme tu pro vás a pomůžeme vám se vším co vás zajímá a trápí.